Kateřina Komm, Karla a Marie, 2017, beton, 150 x 100 x 250 cm 

Socha je poetickým morytátem a dokladem utrpení, které navštěvuje lidské osudy. Autorka zde čerpá námět z vlastní rodinné historie: "Tato práce zobrazuje moji prababičku Hedviku Kvapilovou. Moje prababička celý život nejedla ryby a její potomci také ne. Při pátrání v orální rodinné historii jsem se dozvěděla, proč tomu tak je. Prababička měla sestry Marii a Karlu. Obě měly podobný osud. Podle mé pratety měly smůlu při hledání manžela. Našly hrubiány a záletníky. Obě nakonec hledaly spásu v řece. Marie s sebou vzala i dvouletou dcerku Máničku." 

Ivan Pinkava, Moonshine, 2018, fotografie 

Jednoduchá konstelace předmětů – židle a kulatého stolku – je tu nahlížena v jinak zvolené skladebnosti. Zohledňuje jiný úhel pohledu. Užitnost věcí se vytrácí. Na její místo nastupují asociace, spojené se zvěčňováním prožívaných stavů. Vyjádření prožitku jako unikající, beztvaré esence je tu vloženo do režijního přeskládání banalit a do jejich dramatického nasvícení. Notoricky známé věci náhle mizí a proměňují se v magické zrcadlo naší paměti, která vykouzlí poetický obraz chladného měsíčního svitu. 

Ivan Pinkava, Pieta, 2019, fotografie 

Aranžovaná fotografie v tomto případě odkazuje na středověkou plastiku Madony, respektive na její neúplný korpus. Způsob nařasení draperie evokuje jemnou sochařskou modelaci gotického "krásného slohu". Zlatý rostlinný ornament látky inscenuje výjimečné postavení Madony – Piety v hierarchii křesťanské ikonografie i úctu, která je tu prokazována. Korpus Krista chybí. Máme před sebou dekonstrukci neúplného obrazu, fragmentu věcné minulosti (socha jako artefakt), paměti, která se vytrácí, ale i připomínku vlastní kulturní identity, která nám znakově automaticky doplňuje chybějící místa a neúplné struktury věcných dokladů a faktů.