Jakub Janovský, Kluk, 2024, beton, v. cca 125 cm 

Typické objektové dílo Jakuba Janovského vřazující se do širšího souboru figurální soch. Ty evokují čas dětství a dospívání spojený s radikální fyzickou i duševní transformací. Strnulá postava kluka ve fázi růstu odkazuje svou vnější pasivitou na drama a patos vnitřních proměn. Ty jsou vyjádřeny zakrytím tvář e. Celá nedospělá bytost se ocitá v jakémsi dočasném skafandru, izolovaná od světa sdílení, ponořená pouze do sebe. Zranitelná bytost vystavená zásadním zkouškám, kterými ve svém vývoji musí zákonitě projít. 

Jakub Janovský, Ležící, 2022, beton, d. cca 120 cm 

Socha zpřítomňuje stav vytržení. Není to však extáze spojená s prožívám vnějšího světa, nýbrž somnambulní ponor do snu, v němž se prostupuje žitá realita s imaginací a znakovými soustavami, které přijímáme prostřednictvím umění (zde zastoupeno rozevřenou knihou). Kniha zakrývá tvář. Vpíjí se do tváře. Prostupuje lidské vědomí jako sdílená zkušenost. Přetváří a kultivuje lidské vnímání a citlivost. Bytost je přijímačem i vysílačem. Podstatné je, jaké signály přijímá. 

Jakub Janovský, Polštář, 2024, beton, 64 x 59 x 27 cm 

Betonový sochařský objekt je spojený s odpočinkem a spánkem. Dominantní je tu dočasný otisk absentující lidské bytosti. Spánek rozkrývá dimenzi lidského poznání, které se vymyká rozumové reflexi. Francouzští surrealisté tvrdili, že vědomí (a s ním spojený rozum) je pouze drobnou podmnožinou nevědomí, a proto je nevědomí pro lidský život nepostradatelné a zásadní. Je totiž laboratoří, v níž se rodí smysl pro imaginaci, fantazii a představivost, pro alternativu v oblasti vnímání, v níž rozum naráží na své svazující pojmové hranice. Tímto pohledem i fyzická přítomnost člověka může být jen efemérním snem, dočasným otiskem, stopou, která se v čase vytrácí. 

Vladimir Véla, Dvě hmoty, 2024, akryl na plátně, 300 x 110 cm 

Radikálně protáhlý formát Vélova obrazu souzní se spiritualitou vertikálně tažené elevace Santiniho chrámu reagující na výškově přepjaté gotické jádro přestavby. Do kontrastu k této odhmotňující abstraktní vertikalitě je postaven motiv "dvou hmot". Obraz na první pohled připomíná visící divadelní oponu či závěs, který byl na jednom místě přetočen, a tím se změna směru nařasení draperie odrazila v horní i dolní části rudé textilie. Mohou to však být i dvě stejnorodé, avšak různě velké amorfní hmoty, které se v jednom bodu dotýkají. Svou barvou a modelací připomínají fragmenty strusky z kutnohorských odvalů.