Socha má výškovou dimenzi a pracuje s iluzí dělené skladebnosti. Vyvolává dojem, že je složena ze čtyř samostatných elementů. Ve skutečnosti je však vytvořena z jednoho kusu hmoty, z jejího trojrozměrného pročlenění. Sochařské dílo autorky má východisko v plošném výrazu (kresba, grafika). Její vztah k prostoru má proto specifický charakter, v němž se uplatňuje jak oblíbený reliéf, tak kombinace a kontrast plošných a prostorových prvků. Autorka klade důraz na to, aby divák obcházel sochu ze všech stran. S proměnou úhlu vnímání se proměňuje i samo dílo. Dynamické stanoviště diváka má vliv na transformaci statického média sochy. Jako bychom se za každým zalomením pohledu nořili do jiných horizontů, na nichž se zjevují jiné kontextuální skutečnosti. Drobné rozdíly promlouvají o tom, že zdánlivě přehledné situace v sobě skrývají tajemství neočekávaných proměn, s nimiž je – z různých důvodů – dobré počítat.