Dva obrazy z širšího cyklu Nesení kříže mají svou bezprostřední spojitost s katedrálou sv. Barbory. Autor pracuje ve své dokonale popisné malbě s konkrétními lokacemi a komponovaným lidským komparzem. Výsledkem je fotografická montáž složena z kombinace záběrů na vytipovaném místě. V tomto případě se příprava obrazového východiska odehrála v prostorách ochozu kutnohorského chrámu sv. Barbory a byli do ní zaangažováni další vizuální umělci, z nichž dva vystavují v rámci projektu ZASTAVENÍ v jiných lokacích (Nesení kříže II, zprava: Vladimír Véla, Lubomír Typlt, Ivan Pinkava, Ondřej Anděra / Sifon ad.). Nesení kříže IV je výřezem a variantou předchozího díla (zprava: Lubomír Typlt, Ivan Pinkava, Ondřej Anděra / Sifon). Obraz se tak vrací zpět na místo, kde byla před časem zformulována jeho předloha. Tímto instalačním aktem zde dochází k inscenaci protnutí cyklického a lineárního času.

Drobné sochařské dílo je inspirované tradičními čínskými sochami jezdců. Zásadním rozdílem je, že do role jezdce je obsazena mladá žena. Celková stylizace odkazuje k asijským tvaroslovným východiskům. Ženská figura je ale spíše alter egem autorky, do níž je projektována vlastní rozporuplná bytostná zkušenost. Ve své bělosti se dílo vřazuje do proměnlivé světelnosti dne a noci. Kůň však necválá. Klidně stojí. Stejně tak jezdkyně. To, co tu zběsile cválá, je kolem plynoucí, nepolapitelný čas.